Pokud Vás zaujala biodynamická psychoterapie, ráda bych Vám ji představila blíže. 

Biodynamická psychoterapie je jedním ze směrů body terapie, neboli terapie zaměřené na tělo. Praotcem psychoterapie zaměřené na tělo je Wilhelm Reich. Byl to velmi dobrý pozorovatel, který pracoval původně psychoanalyticky. Při své práci zjistil, že u některých klientů selhává verbální způsob terapeutické práce. Z tohoto důvodu zahrnul do svého způsobu práce i těla svých klientů. Pracoval s klienty komplexně, s celou jejich lidskou bytostí, a vytvořil díky tomu základy biodynamické psychoterapie. 

Oceňuji, že na svém způsobu terapeutické práce trval i přesto, že se ve své době setkával s nesouhlasem odborné veřejnosti, která jeho práci odsuzovala. Což vyžadovalo velkou dávku odvahy. Pro představu, třeba jen dotknout se klienta, znamenalo v době, kdy žil, vážné porušení tehdejšího morálního psychoterapeutického kodexu. 

Biodynamickou psychoterapii vytvořila Gerda Boyesen v padesátých letech dvacátého století jako jeden ze směrů body terapie.  Norku, původně fyzioterapeutku, oslnila práce Wilhelma Reicha. Následně začala docházet na vegetoterapii k žáku Wilhelma Reicha, který se jmenoval Ola Raknes a pracoval v Norsku. Později začala studovat psychologii v Oslo a prošla psychoterapeutickým výcvikem. Gerdu Boyesen ovlivnili i další velikáni psychologie, a to Carl Gustav Jung a Sigmund Freud.

Svou vlastní terapeutickou metodu biodynamické psychoterapie založila na předpokladu, že můžeme věřit ve zdravý kořen člověka, který souvisí s naší primární osobností. Tím pádem máme schopnost uzdravit sami sebe. 

S tímto jejím názorem plně souhlasím. Naše primární osobnost je v nás zakotvena po celý život. Osobně Gerdu Boyesen obdivuji nejen za její psychoterapeutický přínos, ale i za to, že byla velmi silnou ženou, která si šla za svým snem. Jedná se o první ženu, která si v Evropě otevřela vlastní psychoterapeutický ústav.  

Principem biodynamické psychoterapie vždy byla, a i nadále zůstává práce s energií. Pro terapeuta v tomto psychoterapeutickém směru je tedy velmi důležité umět jít s energií klienta. V případě, kdy je proudění energie v těle klienta zablokováno, je hlavním úkolem terapeuta pomoci klientovi, aby se v jeho těle začaly projevovat energetické impulsy zcela přirozeně. 

Gerda Boyesen učinila ještě jeden důležitý objev, který je dle mého názoru stále nedostatečně doceněný. Sledovala u klientů psychoperistaltiku. Tu lze vysvětlit jako pohyb energie ve střevních stěnách při zpracovávání emočních zážitků.  A tento pohyb lze sledovat pomocí ozev břišní dutiny. Dnes se většinou tyto ozvy sledují pomocí speciálně vyrobeného stetoskopu. Pohyb energie ve střevních stěnách bývá označován jako „břišní mozek.“ Většinou se stetoskop používá u masáží, kde nám může pomoci ukázat místa energetických bloků klienta. Ty se pak většinou uvolní rozmasírováním. V případě, že se témata způsobující energetické bloky v těle klienta dostanou z nevědomí do vědomí a nastane potřeba je zpracovat, pracuje terapeut s klientem verbálním způsobem, pomocí imaginací a/nebo vegetoterapií.

Má osobní zkušenost je taková, že stetoskop považuji za milého koterapeuta a neocenitelného pomocníka. Za velmi přínosný také vnímám tzv. biorelease přístup, který aktivuje sebeozdravné mechanismy organismu, a to tím, že plně respektuje ochranný odpor klienta. Zkráceně lze tento odpor vysvětlit jako strach ze změny. Pouze klient si při společné práci určuje, do jakých témat, hloubky a intenzity půjde a do čeho již ne. Jedná se tedy o nedirektivní způsob práce s klientem, který si sám stanovuje své tempo, čímž následně dokáže změny lépe integrovat.

Existují odpůrci i příznivci biorelease přístupu; odpůrci se domnívají, že odpor klienta je lepší odstranit, protože terapii kazí. Každopádně je dobré si uvědomit, že s ním lze pracovat oběma způsoby a dobrý terapeut by měl vědět, kdy je pro klienta prospěšné jej respektovat, a kdy již jít přes něj.  

Základní přístup biodynamické psychoterapie je založen na předpokladu, že veškeré stresy, které nás v životě potkají, se zapíší nejen do naší paměti v mozku, ale i do paměti našeho buněčného těla. Díky tomu jdou biodynamickým způsobem terapeutické práce zpracovávat i traumata, která vznikla dříve, než jsme začali mluvit. To je přednost, kterou může nabídnout jen malá část psychoterapeutických metod. 

V mé dosavadní práci jsem se již u mnoha klientů setkala s traumaty, která se pravděpodobně odehrála v miminkovském věku a přetrvávají v klientech do jejich dospělosti. Například strach z osamocení může zamotat život o sto šest. Díky biodynamické psychoterapii, která nabízí mimo jiné také terapii dotekem, lze například metodou Oceánské matky tyto rány z raného vývoje alespoň částečně zkompenzovat. Nedokážu si představit, jak by to šlo řešit verbálním způsobem; možná imaginací? Může ale imaginace nahradit vjemy, jako je objetí, tlukot cizího srdce či teplo, které je při doteku přítomno? To jsou otázky, na které mám jednoznačný názor – nemůže.

Dalším předpokladem, na kterém biodynamická psychoterapie stojí, je teorie vazomotorického cyklu. Ten probíhá v těle každého živého organismu. Jedná se o reakci organismu na impulz, kterým může být stresová situace, vypětí, či nějaká potřeba nebo přání. Následuje aktivace sympatického nervového systému jakožto součásti vegetativní soustavy, ze které se pak informace přenese do mozku a do limbického systému. Tím dochází k mobilizaci červené energie, která převezme vládu nad tělem a čerpá tak nastřádanou energii. Bereme-li tento bod červené energie jako vrchol akce, musí zákonitě dojít k sestoupení energie dolů, a to opět do modré zóny. Do těla se vyplaví toxické látky, které se začnou odbourávat spolu se vzniklým napětím, a to aktivací parasympatického nervového systému v rámci vegetativní soustavy. Poslední fází, která u vazomotorického cyklu nastupuje, je zpracovávání zbytků napětí v těle a organismus se dostává do klidového stavu, ve kterém byl předtím, než přišel impulz. 

Přirozený běh vazomotorického cyklu může být narušen ve všech výše uvedených fázích, z čehož vyplývají níže uvedené typy problémů.  

Například prvním typem problému s vazomotorickým cyklem může být deprese, u které obvykle nedochází k vyjádření impulzu. 

Dalším typem problému s vazomotorickým cyklem může být, je-li tělo člověka dlouhou dobu, či opakovaně při stejném podnětu, zadrženo v energii červené, čímž se vazomotorický cyklus nedokončí. Což se může stát u dítěte, které se bojí tmy a v noci se vzbudí. Otevře oči a začne se bát. Jeho tělo se dostává do energie červené, probíhá stresový okamžik, dítě může zareagovat různými způsoby; nejčastější je, že začne plakat a volat rodiče. Pokud rodiče dítě slyší, přijdou je utišit. V bezpečí rodičovské náruče se dítě náhle dostává do energie modré, čímž se dovrší vazomotorický cyklus a vše je v pořádku. V případě, že by rodiče dítě neslyšeli, a dítě následně pláčem usnulo, zůstane dítě v energii červené a vazomotorický cyklus není dokončen. Může se tedy stát, že tento strach bude dítěti komplikovat život i nadále. Zvlášť pokud se situace výše popsaná opakuje častěji. 

Dalším příkladem zadržení těla v červené energii může být, když šéf v práci vynadá svému podřízenému, který vnímá výtku neoprávněně. Tělo takovéhoto člověka se aktivuje na svou obranu, ruce se mohou zavírat v pěst a může pociťovat touhu křičet. Existuje tu však riziko, že pokud by došlo ke konfrontaci s nadřízeným, může podřízený o své místo přijít. Proto pokud práci potřebuje, raději svou obranu potlačí či zmírní, a zůstane tak ve stavu, kdy se toxické látky vyplaví během červené energie do těla, impulzy těla se nevybijí, a on zůstane v napětí. Vazomotorický cyklus se nedokončí. 

Díky biodynamické psychoterapii lze vazomotorický cyklus z výše uvedených situací dokončit například prostřednictvím vegetoterapie, která pomáhá vybití. 

Vegetoterapie je založená na principu nedokončených impulsů uchovaných v paměti buněk těla z vazomotorického cyklu klienta. Zkráceně o živosti vyjadřování se. Cílem tohoto principu je uvolnit tělesné impulsy a umožnit klientovi, aby je následoval. To je možné pouze v bezpečném prostředí, kdy terapeut klienta bezpodmínečně přijímá a pomáhá impulsům běžet tak, jak mají. Jedná se o prostor, který má svobodu, ale i své hranice. Musí být dodržena bezpečnost klienta i terapeuta. 

Na závěr bych ráda dodala, že lektoři našeho výcviku jako je RNDr. Květa Palusková a Elli Weidenfeld jsou velmi zkušení psychoterapeuti, kteří nás učili nejen techniky biodynamické bodypsychoterapie, ale také techniky z jiných psychoterapeutických směrů, které se jim v jejich individuálních celoživotních praxích osvědčili.

 Jsem jim za to moc vděčná, protože díky tomuto faktu a také mým pravidelným supervizím (konzultacím) s RNDr. Květou Paluskovou mohu své poradenství lépe přizpůsobit individualitě mých klientů.